Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Raz za čas jednoducho vznikne nahrávka, kde všetko zapadne na správne miesto. Úvahy, nakoľko sa pod fenomenálny úspech NIRVANY podpísala smrť Kurta Cobaina teraz nechajme bokom, na albume „Nevermind“ vyšlo ozaj všetko.
Hneď úvodom treba poznamenať, že v podstate každý element, čo je na „Nevermind“ k počutiu, tu už pred tým v nejakej forme bol. Špinavosť MELVINS, spevavosť PIXIES, neokrôchanosť punkových kapiel, ale aj elegancia METALLICY, to boli už všetkým známe pojmy. Lenže, rovnako ako voda, cibuľa, mrkva a soľ osamote ešte nerobia polievku, tak ani hudobný svet pred dvadsiatym štvrtým septembrom 1991 nebol taký, ako o niekoľko rokov neskôr.
... budiž grunge!
NIRVANA od svojho vzniku v druhej polovici osemdesiatych rokov (vtedy ešte pôsobila pod gustióznym názvom FECAL MATTER) vystriedala niekoľko bubeníkov. So štvrtým v poradí, Chadom Channingom, nahrali svoj debut „Bleach“ (1989). Ten bol až na výnimku skladby „About A Girl“ čierny, hlučný a spájal v sebe nadšenie členov z punku a metalu. „V dodávke, ktorou sme cestovali na koncerty sme mali na jednej strane magnetofónovej pásky THE SMITHEREENS a na druhej CELTIC FROST,“ povedal v roku 2001 pre časopis The Rolling Stone basák Krist Novoselic.
V prípade „Bleach“ sa ešte o grunge v princípe nedá hovoriť. NIRVANA sa podobne ako súputníci zo SOUNDGARDEN a ALICE IN CHAINS okolo neho koncom osemdesiatych rokov motali, no ten pravý prielom prišiel až v roku 1991, respektíve 1992.
Trojuholník sa uzavrel, prišiel čas zmeniť svet
V apríli 1990 začala trojica práce na následníkovi médiami pomerne ignorovaného debutu. Pri nahrávaní s producentom Butchom Vigom (budúci bubeník GARBAGE) nebol zbytok skupiny spokojný s Channingovým hraním a ten preto z kapely odišiel. Cobain a Novoselic najprv oslovili Dalea Crovera z MELVINS, jeho spolukapelník Buzz Osborne im však odporučil mladého Davea Grohla z kapely SCREAM. Trojuholník sa uzavrel, prišiel čas zmeniť svet.
Po tom, ako si nahraté demo vypočuli zástupcovia vydavateľstiev, podpísala NIRVANA zmluvu s Greffen Records. Boli im ponúknutí rôzni producenti, no rozhodli sa pre osvedčeného Viga. Skupina pracovala až desať hodín denne, jednotlivé stopy sa snažili nahrať na prvý alebo druhý pokus, inak šli ďalej na niečo iné. Mixu nahrávky sa chopil Andy Wallace, zodpovedný napríklad za „Seassons In The Abyss“ od SLAYER.
Zvuk a produkcia sú práve tie elementy, ktoré sú na „Nevermind“, nazvime veci správnymi pojmami, dokonalé. Stavba skladieb je punkovo jednoduchá, priam ohlodaná na kosť, nič nie je navyše. Cobain v roku 1990 zložil singel „Sliver“, ktorý vlastne určil hudobný smer zvečnený na „Nevermind“. Bývalé vydavateľstvo Sub Pop vtedy po ňom chcelo popovú a melodickú skladbu na navnadenie fanúšikov na nový album.
Antikapela, antihrdina, antiskladba
Úvodný záťah „Smells Like A Teen Spirit“ je nepochybne najznámejšou skladbou NIRVANY. Punkový riff, schizofrenická sloha a refrén, v ktorom zo seba Cobain vyvrieskava všetkých vnútorných démonov, sa stali prototypom antiskladby a tiež hlavným dôvodom úspechu kapely. Mládež chcela skutočných, uveriteľných a ... pozemských ľudí.
Druhou vecou, ktorá robí z „Nevermind“ nadčasové dielo, je melodika skladieb. Tie rýchlo uviaznu v hlave, no pocit opočúvania sa ani po rokoch akosi nedostavuje. Ďalším tromfom je široká paleta výrazových prostriedkov. Poslucháč cestuje od akustickej „Polly“, cez strhujúcu štadiónovku „Lithium“ nervnú „Stay Away“ až po hardcoreovú „Territorial Pissings“.
Na jednej strane je „Nevermind“ popovou nahrávkou so všetkými potrebnými atribútmi, na strane druhej je tu zachytená surovosť, bolesť a vnútorný boj Kurta Cobaina. Všetko z prvej ruky, všetko autentické, všetko skutočné.
1. Smells Like Teen Spirit
2. In Bloom
3. Come As You Are
4. Breed
5. Lithium
6. Polly
7. Territorial Pissings
8. Drain You
9. Lounge Act
10. Stay Away
11. On A Plain
12. Something In The Way
13. Endless, Nameless (skrytý bonus)
Diskografie
Live At The Paramount (2011) Live At Reading (2009) Sliver (The Best Of The Box) (2005) With The Lights Out (box set) (2004) Nirvana (kompilácia) (2002) From The Muddy Banks Of The Wishkah (live) (1996) Singles (box set) (1995) Live! Tonight! Sold Out! (VHS) (1994) MTV Unplugged In New York (1994) In Utero (1993) Incesticide (kompilácia) (1992) Nevermind (1991) Bleach (1989)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 1991 Vydavatel: Greffen Records Stopáž: 59:04
Produkce: Butch Vig Studio: Smart Studios a Sound City Studios
Albu „Nevermind” se v době svého vzniku určitě nedá upřít drtící síla atomového hřibu, která pomohla vyfouknout a ozářit další hudebně mnohem kvalitnější grunge spolky (PEARL JAM, SOUNDGARDEN, ALICE IN CHAINS). To mohu říci teď dvacet let po jeho vydání. Tehdá mě strašně štvalo, že Kurt a spol. nedorazili roztřískat Prahu se svojí „Nevermind” biblí. Dvakrát jsem na ně čekal.
K albu „Nevermind” se v současnosti už nevracím, z velké míry díky určitému druhu přežranosti a dvacetiletého mediálně-industriálního výkrmu čítající různé tuc-tuc remixy jako opěvující jeho genialitu. Nedávno jsem radši sáhnul po „Bleach“ a „In Utero“.
Každopádně NIRVANA a „Nevermind” svojí roli v rockové historii sehráli znamenitě.
3. prosince 2011
Stray
Nejlepší album první poloviny devadesátých let? Sotva.
Nejlepší album NIRVANY? Dle mého názoru - zcela určitě.
Nejvlivnější rocková nahrávka posledních dvaceti let? Možná.
Každopádně Kurt Cobain ve své stěžejní hodince, před kterou pro hudební svět neznamenal nic a po ní naopak hodně moc. Albu "Nevermind", které je narvané surovými a neotesanými hymnami (i když je to v tomto případě taková ta surovost vyšlechtěná), vládne úvodní trojlístek skladeb - "Smells Like Teen Spirit", "In Bloom" a "Come As You Are".
Spojení vkusné producentské práce "popaře" Butche Viga a řádně agresivní, nespokojené a vyhladovělé kapely, která byla pouze ve správný čas na správném místě, znamenalo největší obrat v dějinách jak populární tak rockové hudby.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.